Benedikt XVI.: Duch liturgie

Vybráno z kapitoly: Oltář a směr modliteb v liturgii.

Ale jak je tomu s oltářem? Kterým směrem se máme modlit při eucharistické liturgii? Zatímco v byzantské sakrální architektuře se více méně podařilo zachovat právě popsanou strukturu, v Římě se vyvinulo poněkud jiné uspořádání. Biskupské sedes bylo přeneseno do středu apsidy. Z toho důvodu se oltář obrátil směrem do chrámové lodi. Zdá se, že takové uspořádání existovalo v Lateránské bazilice a v Santa Maria Maggiore ještě v 9. století. V chrámu sv. Petra se naproti tomu za pontifikátu Řehoře Velikého (590-604) posunul oltář blíže k sedadlu biskupa, a to jednoduše proto, že měl pokud možno stát nad hrobem svatého Petra. Skutečnost, že slavíme Pánovu oběť ve společenství svatých, které přesahuje veškerý čas, získala takto zřetelnou podobu. Zvyk zřizovat oltář nad hroby mučedníků sahá velmi hluboko do minulosti a odpovídá stejnému motivu - mučedníci pokračují v oběti Kristově, jsou rovněž živým oltářem církve. Oltářem, jenž není složen z kamenů, ale z lidí, kteří byli údy Kristova těla a vyjadřují tak nový kult. Obětí je lidstvo, které se s Kristem stává láskou. Zdá se, že uspořádání chrámu sv. Petra se pak stalo inspirací pro mnoho dalších římských chrámů.

Sporné nuance těchto dějů nejsou pro naše úvahy podstatné. Diskuse, které se vedly v průběhu 20. století, byly spíše podníceny jinou skutečností. V rámci topografických výzkumů se zjistilo, že chrám sv. Petra směřoval k západu. Pokud tedy chtěl celebrující kněz - jak to vyžadovala křesťanská tradice modlitby - pohlížet k východu, musel být obrácen směrem k lidu - jedná se tedy o důsledek. Z různých důvodů je toto uspořádání dobře patrné v řadě chrámů přímo ovlivněných Svatým Petrem. Liturgická obnova minulého století se této domnělé formy chopila a vytvořila z ní novou základní ideu bohoslužebné formy: eucharistie musí být sloužena versus populum (čelem k lidu). Oltář proto musí být postaven tak - podle normativního rozmístění v chrámu sv. Petra, aby se kněz a lid na sebe vzájemně dívali a společně tak vytvářeli okruh slavících. Pouze to, podle liturgického hnutí, odpovídá smyslu křesťanské liturgie, požadavku aktivní účasti. Pouze to také odpovídá obrazu Poslední večeře. Tyto závěry se zdály být natolik přesvědčivé, že po koncilu (který sám nemluví o "obrácení k lidu") byly všude zřizovány nové oltáře. Celebrování směrem versus populum se dnes jeví takřka jako vlastní plod liturgické obnovy uskutečněné Druhým vatikánským koncilem. Jde skutečně o nejlépe viditelný důsledek nové úpravy, která neznamená pouze vnější uspořádání liturgických míst, nýbrž zahrnuje také novou ideu podstaty liturgie jako společné večeře.

To vše ovšem vede k nepochopení smyslu římské baziliky a umístění jejího oltáře. Také představa Poslední večeře Páně zůstává přinejmenším nepřesná. Podívejme se, co k tomu říká Louis Bouyer: "Myšlenka, že slavení versus populum byla formou původní, a zvláště formou Poslední večeře, spočívá zcela prostě na mylné představě křesťanské nebo také nekřesťanské hostiny ve starověku. Předsedající společnosti u stolu neměl v raně křesťanské době nikdy své místo proti ostatním účastníkům hostiny. Všichni seděli nebo leželi na konvexní straně stolu ve tvaru písmene sigma nebo podkovy… V křesťanském starověku nikdy nemohla vzniknout myšlenka, že by před sedající musel zaujmout místo versus populum. Společný charakter večeře byl zdůrazněn právě opačným uspořádáním, totiž skutečností, že se všichni účastníci nacházeli na stejné straně stolu."

K této analýze "způsobu stolování" je však třeba připojit dodatek, že eucharistie křesťanů nemůže být neustále popisována pojmem "hostina". Pán sice dal nový základ křesťanskému kultu v rámci židovské hostiny (pascha), ale nařídil opakovat pouze toto nové, a nikoliv hostinu jako takovou. Ono nové se proto velmi brzy vymanilo ze starého kontextu a našlo si sobě přiměřenou, vlastní po dobu, jež byla předem dána zejména tím, že eucharistie odkazuje na kříž a tím na přeměnu chrámové oběti na bohoslužbu podle logu. Tak došlo též k tomu, že synagogální liturgie slova, křesťansky obnovená a prohloubená, s památkou Kristovy smrti a zmrtvýchvstání splynula v eucharistii a tím se zachovala věrnost vůči poslání "to čiňte". Tuto zcela novou podobu není možné odvodit jednoduše z hostiny. Je podmíněna souvislostí mezi chrámem a synagogou, mezi slovem a svátostí, mezi kosmickým a dějinným rozměrem. Projevuje se právě ve formě, kterou jsme nalezli v liturgické struktuře u raných společenství semitských křesťanů. Stěžejní samozřejmě zůstala také v Římě. Cituji k tomu ještě jednou Bouyera: "Nikde a nikdy dříve (to znamená před 16. stoletím) nenajdeme odkaz na to, že by otázce, zda má kněz celebrovat tváří, nebo zády k lidu, byl připisován sebemenší význam nebo že by jí byla věnována jakákoliv pozornost. Profesor Cyrille Vogel dokázal, že jestliže vůbec něčemu byl přikládán význam, potom tomu, zda se má kněz eucharistickou modlitbou, stejně jako všemi ostatními modlitbami, modlit směrem k východu ... I kdyby orientace kostela knězi dovolovala modlit se u oltáře, jenž je obrácen k lidu, nesmíme zapomenout na to, že se k východu neobracel pouze kněz, ale spolu s ním také celé shromáž­dění."

Tyto souvislosti však byly v novověké sakrální architektuře a v novověkém liturgickém životě zastřeny nebo se na ně úplně zapomnělo. Jen tak je možné vysvětlit skutečnost, že společný směr modliteb kněze a lidu získal nálepku "celebrování ke stěně" nebo "ukazovat lidu záda", a tak se pochopitelně musel jevit jako absurdní a zcela nepřijatelný. Jen tak je možné vysvětlit skutečnost, že se hostina - představovaná nadále v novodobých obrazech - stala normativní myšlenkou křesťanské liturgické slavnosti. Ve skutečnosti tím nastoupila klerikalizace, a to způsobem, který neexistoval nikdy předtím.

Nyní se kněz - předsedající, jak nyní bývá raději nazýván - stává vlastním vztažným bodem celku. Všechno záleží na něm. Je to on, koho musíme vidět, účastnit se jeho liturgických úkonů, jemu je třeba odpovídat. Vše spočívá na jeho kreativitě. Je pochopitelné, že se nyní pokoušíme tuto nově vytvořenou roli opět redukovat tím, že rozdělujeme různé aktivity a svěřujeme "kreativní" roli přípravným skupinám, které chtějí a mají především. "předvést samy sebe". Stále méně je v zorném poli Bůh, stále důležitějším se stává všechno to, co dělají lidé, kteří se zde setkávají a již už se vůbec nechtějí podřídit "předem danému schématu". Obrácení kněze k lidu formuje nyní obec v jeden do sebe uzavřený kruh. Svou podobou už není otevřena dopředu a vzhůru, ale uzavírá se sama v sebe. Společné obrácení k východu nebylo "celebrování ke stěně", neznamenalo, že kněz "ukazuje lidu záda", protože tak důležitou roli nikdy nehrál. Jako se v synagoze společně pohlíželo k Jeruzalému, tak se zde společně pohlíželo "k Pánu". Jednalo se - jak to vyjádřil jeden z otců liturgické konstituce Druhého vatikánského koncilu J. A. Jungmann - spíše o společný směr kněze a lidu, kteří ve společném procesí směřují k Pánu. Neuzavírají se do kruhu, nedívají se na sebe navzájem, nýbrž jako putující lid Boží se vydávají k oriens, k přicházející mu Kristu, jenž nám jde vstříc.

Není to však všechno přehnaně romantické, není to snění o něčem, co je dávno pryč? Může nám ještě dnes něco říci původní forma křesťanské modlitby, nebo musíme zkrátka najít formu jinou, formu, která odpovídá naší době? Samozřejmě nemůžeme chtít pouze napodobovat něco minulého. V každé době je třeba nově nalézt a vyjádřit podstatu, o niž jde. Jedná se tedy o objevování toho podstatného i přes jisté obměny. Bylo by jistě chybné zavrhnout všechny nové formy, jež se objevily v průběhu dvacátého století. Oltář, někdy až příliš vzdálený od věřících, bylo třeba znovu postavit blíže k lidu. Stejně tak se mohla v katedrálních chrámech využít tradice křížového oltáře, který našel své místo na přechodu od presbytáře k lodi. Svůj význam mělo i zřetelné odlišení bohoslužby slova od vlastní eucharistické bohoslužby. Vždyť v ní je vyjádřen skutečný dialog mezi Bohem a námi. Proto je správné, když při ní hlasatel a posluchači stojí proti sobě. Nad textem žalmu je třeba porozmýšlet, přijmout ho do vlastního nitra a přeměnit na modlitbu, jež se stává naší odpovědí. Stejně tak má svůj význam společné obrácení k východu při eucharistické modlitbě. Nejedná se zde o něco náhodného, nýbrž o samu podstatu. Není důležitý pohled na kněze, ale společný pohled na Pána. Nyní se nejedná o dialog, nýbrž o společné vzývání, o obrácení směrem k Přicházejícímu. Podstatě děje neodpovídá uzavřený kruh, ale společná cesta, jež je vyjádřena společným směrem…

 …Další námitka spočívá v tvrzení, že není zapotřebí obracet se k východu a ke kříži. V okamžiku, kdy na sebe vzájemně hledí kněz a věřící, je prý vyjádřen obraz Boží, který je ukrytý v člověku. Proto je - podle Hausslinga - obrácení k sobě navzájem správným směrem modliteb. Zdráhám se uvěřit, že známý recenzent myslel tuto námitku vážně. Tak jednoduše přece obraz Boží v člověku nevidíme. "Obraz Boží" není v člověku to, co můžeme fotografovat nebo nač můžeme zaostřit objektivem kamery. Jistě, můžeme jej vidět, ale pouze novým pohledem víry. Můžeme jej spatřit, stejně jako můžeme v člověku spatřit dobro, spravedlnost, vnitřní pravdu, pokoru, lás ku, tedy to, co ho činí podobným Bohu. Ale k tomu je zapotřebí učit se novému pohledu, a tomu právě slouží eucharistie.

Mnohem důležitější je praktická námitka. Máme teď zase všechno změnit? Nic není pro liturgii škodlivější než neustálé změny, jakkoliv se zdá, že se jedná o skutečnou obnovu. Východisko nalézám v řešení, na které poukazuje Erik Peterson. Směr k východu, jak jsme se zmínili, byl spojen se "znamením Syna člověka", s křížem ohlašujícím nový příchod Páně. Proto byl východ velmi brzy spojován se znamením kříže. Kde není možné pří mé společné obrácení k východu, může sloužit kříž jako vnitřní východ víry. Měl by stát uprostřed oltáře a být společným zorným polem pro kněze a pro modlící se společenství. Tak odpovíme na starou invokaci, jež stála na prahu eucharistické modlitby: Conversi ad Dominum - "Obraťte se k Pánu." Společně se tak dívejme na Toho, jehož smrt roztrhla chrámovou oponu - na toho, který za nás stojí před Otcem a bere nás do své náruče, činí nás novým živým chrámem. Za naprosto absurdní jev posledních deseti považuji to, že se kříž staví na stranu, aby se uvolnil pohled na kněze. Ruší snad kříž při eucharistii? Je kněz důležitější než Pán? Tento omyl by měl být co nejdříve napraven. Kvůli tomu není zapotřebí žádných nových přestaveb. Bodem, k němuž se má vše vztahovat, je Pán. On je vycházejícím sluncem dějin. Proto se může jednat jak o kříž utrpení zpřítomňující Trpícího, jenž si pro nás nechal probodnout bok, z něhož vytekla krev a voda - eucharistie a křest -, stejně jako se může jednat o triumfující kříž, který vyjadřuje myšlenku na nový příchod Krista, a pohled směřuje k němu. Vždy je to ten jeden Pán: ,Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky." (Žid 13,8)

(Zvýraznění textu - redakce stránek)

Joseph Ratzinger – Benedikt XVI.: Duch liturgie, Barrister a Principal s.r.o., Brno, 2006