Homilie o mši sv. - 4. Bohoslužba slova II.

Bohoslužba slova II.

a) vyznání víry (výklad)

b) modlitba věřících

            Vyznání víry je myšlenkovou odezvou na slyšené Slovo Boží. Vyznáním víry odpovídáme na hlas Boží, který zazněl v biblických úryvcích. Církev užívá dvou různých formulací vyznání víry. První je Apoštolské vyznání víry, které je stručnější a zahrnuje 12 článků víry, kterým má katolický křesťan bez výhrady věřit. Druhé je Nicejsko-cařihradské. V římské liturgii užíváme pro vyznání víry tohoto druhého symbola. Symbolum je jiný název pro vyznání víry a vychází od symbolum tzn. značka, rozeznávací znamení, znak. Symbolum je starobylá formulace celého souboru věroučných pravd, na kterých se usnesl první všeobecný církevní sněm v Nicei (r. 325) a doplněn byl na druhém koncilu v Cařihradě (r. 381). Je to text, který věroučně seskupuje stěžejní články víry o třech božských osobách a kromě nich také zahrnuje věroučné pravdy o spáse člověka (o Církvi, odpuštění hříchů, zmrtvýchvstání, o životě věčném). Proto je tento text vždycky recitován nebo zpíván při slavnostních liturgických slavnostech. Do liturgie byl tento text zařazen na východě už v 6. stol. především proto, aby se lidé naučili formulovat svou víru v době, kdy se rozmáhalo ariánské bludařství (arianismus je christologická hereze, která popírá božství Ježíše Krista). Proto do věty Věřím v Ducha svatého, který z Otce vychází, byl na vysvětlení pravdy o Božím synovství vložen dodatek  i Syna, tedy …který z Otce i Syna vychází. V Římě bylo nicejsko-cařihradské symbolum zavedeno do liturgie až v 11. stol. papežem Benediktem VIII. Bylo to proto tak pozdě, že Řím, na rozdíl od jiných krajů, nebyl do té doby bludařstvím zasažen a nebyla tedy potřeba víru veřejně vyznávat. (Jak důležité je, znát vyznání víry dnes!)

            Slavné vyznání víry tak v římské liturgii tvořilo myšlenkovou spojku mezi mší katechumenů a věřících. Dnes rozděluje bohoslužbu slova a eucharistickou bohoslužbu. Jako ohlas evangelia a epištoly uzavírá první část mše svaté, která je převážně rázu přípravného a poučného. Recitací nebo zpěvem Vyznání víry se tak plynule přechází od nauky víry  k úkonu víry, k mešní oběti. Po celou dobu vývoje církve se eucharistie nazývala mysterium fidei, to znamená tajemství víry. Proto tento úkon nekonejme vlažně, s bezmyšlenkovitou rutinou (což ostatně platí pro celou mši sv.), ale vyslovujme slova víry s vědomím, že tato slova  sami přijímáme a současně si je vzájemně předáváme jako drahocenný odkaz. Už v samotném vyznání vyslovujeme tajemství, když říkáme, že „skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem“. Proto vždy při těchto slovech děláme hlubokou úklonu a dvakrát v roce, o slavnosti Zvěstování a Narození Páně, při nich poklekáme. Dělejte tu hlubokou úklonu, vždyť v tradiční liturgii se při těch slovech i dnes pokaždé pokleká.

            Je jistě vhodné, aby zpěv symbola měl v liturgii důstojné vyznění. Proto je vhodné zachovat po homilii kratičký odstup, krátké ticho, ve kterém dozní přednesené myšlenky. To je výzva pro  liturgické cítění varhaníků, aby nezačínali zpěv bezprostředně po kázání, hned po doznění závěrečného Amen.

            Na konec bohoslužby slova znějí přímluvy, nebo také jim říkáme modlitba věřících. Je to prosebná modlitba, ve které odpovídá lid na Boží slovo a z titulu všeobecného kněžství, které mu při křtu bylo dáno, prosí Boha za spásu všech lidí. Jsou doklady o tom, že už od 2. století končila liturgie slova slavnou společnou modlitbou za církev a za svět. Zmínku o tom najdeme v Pavlově epištole (1Tim, 2,1-3) i v Justinově Apologii Antoniu Piovi. Modlitby se konaly takto: Jeden ze sloužících přednášel intence, shromáždění stereotypně odpovídalo aklamací, nejčastěji „Kyrie eleison“, „Pane, smiluj se“. Tak se to konalo ve všech liturgiích kromě Říma, kde měla modlitba věřících původně jinou podobu: Jáhen přednesl intenci a vyzval přítomné, aby poklekli; po chvíli ticha pronesl celebrant oraci (modlitbu), a na ni odpovědělo shromáždění „Amen“. Takto se pokračovalo, dokud nebyly všechny intence vyčerpány. Tato modlitba byla velmi dlouhá a namáhavá, proto postupně zanikala a dnes už ji v této podobě praktikujeme jen v obřadech Velkého pátku. Modlitba věřících se ale ve mši udržela v galikánské oblasti a z ní se znovu šířila po celé Evropě, přestože v oficiálních římských knihách už po ní nebylo památky.

Nový mešní řád po Druhém vatikánském koncilu modlitbu věřících do mešní liturgie sice oficiálně zavedl, ale v praxi bývá často velmi formální. I v oficiálních latinských předlohách je často redukována na čtyři intence, jejichž formulace jsou nepřesvědčivé, upovídané a nepřehledné. Redukce na čtyři prosby byla provedena proto, že modlitba za církev a za svět má být rozdělena do čtyř skupin proseb: za církev, za svět, za trpící a za vlastní církevní obec.  I v našich oficiálně vydaných sbírkách přímluv nacházíme mnoho nevyhovujícího.

Přímluvy jsou významným místem liturgie, a s eucharistickou modlitbou a otčenášem jsou nejdůležitější modlitbou shromážděné církve. Když se totiž členové místní církve slavnostně modlí za svět a křesťanstvo, a berou na sebe za svět a křesťanstvo odpovědnost, stávají se před Bohem královským kněžstvem a sjednocují se tak ve smýšlení s Ježíšem Kristem, naším přímluvcem u Otce. Je třeba dbát na to, aby to byla skutečná modlitba shromážděných věřících a ne pouze mechanické Prosímetěvyslyšnás.