Homilie o mši sv. - 9. Obětní hostina - příprava

09: Obětní hostina – příprava

a) mše je obětí i hostinou

b) Otče náš a embolismus

c) modlitba za mír a obřad pokoje

d) Beránku Boží – obřad lámání a smíření

Už dříve bylo řečeno, že mše svatá, kterou konáme, je zpřítomněním velikonočních událostí. V noci, kdy se za nás vydal, vzal při večeři chléb, vzdal ti díky a požehnal, lámal, dával svým učedníkům... Po večeři vzal také kalich a dal svým učedníkům. Ježíš uzavírá tuto významnou chvíli slovy to konejte na mou památku. Byla tedy vyslovena výzva, abychom tento jeho úkon opakovali. Proto se v eucharistickém obřadu zpřítomňuje i prvek hostiny, ve které se nám Ježíš cele vydává.

Liturgická příprava na obětní hostinu začíná nejvznešenější a nejkrásnější křesťanskou modlitbou Otče náš. Podobně jako je preface úvodem k proměňování, tak modlitba Páně je úvodem ke svatému přijímání. Do římské liturgie tuto modlitbu umístil papež Řehoř Veliký (590-604) a zdůvodnil to tím, že když se nad obětními dary vyslovují modlitby, které sestavili lidé, pak že tím více se sluší vyslovit i modlitbu, kterou vytvořil sám Pán. A tak celebrant, se všemi přítomnými, Spasitelovými slovy shrnuje všechny modlitby, které dosud byly vysloveny a tak harmonicky přechází k další části mše svaté. Vyslovuje se sedm proseb; první tři směřují k oslavě Boží, poslední tři k dobru a spáse lidstva. A tyto jsou spojeny (čtvrtou) prosbou o chléb náš vezdejší, kterou prosíme jak o chléb nadpřirozený, který v nás udržuje nadpřirozený život duše, tak i o chléb pozemský, který udržuje život přirozený, tělesný. Tato prosba o chléb je jakousi antifonou k následující mešní hostině. Modlitba Páně má zvláštní úvod, ze kterého cítíme úctu k nejsvětější modlitbě, která pochází od samého Pána. V tomto úvodu, na který poukazuje už sv. Cyprián, se odvoláváme na Spasitelův příkaz a jeho božské učení. Jako bychom se omlouvali, že budeme Boha nazývat Otcem a že mu budeme přednášet takové prosby. A tak se zaštiťujeme tím, že sám Pán nás vede k vyslovení těch smělých a důvěrných proseb. Podle Spasitelova příkazu a podle jeho božského učení odvažujeme se modlit. Modlitba Páně je vrcholem a souhrnem všech proseb, které při eucharistické slavnosti vyslovujeme. Je to modlitba stručná a prostá, co se týče slov, ale nesmírně hutná co do obsahu. Jsou to slova, která nás vždycky zachrání, když je nám těžko modlit se. Chraňme se proto vyslovovat tuto nejkrásnější modlitbu bezmyšlenkovitě, mechanicky… Uvědomujme si každé vyslovené slovo, každou prosbu. Prožívejme tu chvíli, kdy nám skrze naše rty procházejí slova samotného Vykupitele, Syna Božího…

Na modlitbu Páně navazuje dovětek, který se nazývá embolismus (od řeckého  emballó, to je vkládám, vsouvám). V této vsuvce se podrobněji rozvíjí poslední prosba v souvislosti se dvěma předcházejícími. Vyslovujeme tento dodatek, vědomi si své lidské slabosti a toho, že jedině s Božím přispěním ji dokážeme překonat. Jen Bůh nás může vysvobodit ode všeho zlého, minulého, přítomného i budoucího. Při vědomí své hříšnosti prosíme, aby nás Bůh od toho to zla vysvobodil.

Vyprošujeme si též pokoj, vnitřní i vnější,  a dovoláváme se toho, že takový pokoj odkázal Pán i svým učedníkům. Jménem Kristovým se proto obrací kněz k lidu a říká Pokoj Páně, ať zůstává vždycky s vámi. Potom může vyzvat věřící, aby si prokázali znamení pokoje. Patří to k přípravě na svaté přijímání. Zdá se, že umístění tohoto znamení v současné liturgii není právě nejšťastnější a Svatý Otec ve své apoštolské exhortaci Sacramentum Caritatis (odst. 49) oznamuje, že už požádal příslušná dikastéria ke zvážení přesunout toto znamení před přinášení obětních darů. Tak by to vskutku bylo gesto, které vychází z evangelia, protože je psáno Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar (Mt 5,23-24). Pokud jsme tedy knězem k tomuto úkonu vyzváni, nikdy by to nemělo být prázdné gesto, které konáme na povel. Je to úkon symbolický, tzn. provedeme jej pouze se svými nejbližšími sousedy, neběháme po kostele a nenapřahujeme se přes několik lavic dopředu a dozadu. Kněz v této chvíli nemá odcházet od oltáře, jak se to někdy stává.

Významným úkonem přípravy ke svatému přijímání je ritus lámání chleba a smíšení konsekrovaných obětních darů. Lámání chleba má základ už v ustanovení mše svaté. Spasitel vzal chléb ... požehnal, lámal a dával svým učedníkům.

Zaznívá trojí vzývání obětního Beránka. Už ve Starém zákoně byl Vykupitel předpověděn v symbolu beránka. Krev beránkova zachránila Izraelity při útěku z Egypta od smrti. Jan Křtitel nazval Ježíše Beránkem Božím a tato slova pak najdeme mnohokrát v textech Písma svatého (jen ve knize Zjevené 27 krát). Za tohoto vzývání kněz láme Hostii. Symbolicky je tak naznačena obětní krvavá smrt na kříži, kdy z probodeného těla vyšla krev a voda. Lámání svaté Hostie je také přípravou ke svatému přijímání – lámáním se chléb připravuje k požívání. Z jedné poloviny svaté Hostie kněz odlomí malou částečku a vpustí ji do kalicha. Tím se symbolicky vyjadřuje to, že na oltáři není Tělo Kristovo bez Krve a krev bez Těla, ale pod každou způsobou je celý Kristus jako jeden obětní dar a jeden obětní pokrm. Jako konsekrace a lámání svaté Hostie představuje krvavou obětní smrt Ježíšovu, tak spojení Těla a Krve opětovným smíšením připomíná slavné zmrtvýchvstání, při kterém Tělo a Krev smrtí rozdělené se opět spojily. Smíšení nm tady výmluvně říká, že na oltáři je přítomen obětovaný eucharistický Vykupitel, ale nerozdělen a živ, a takto se nám podává ve svatém přijímání aby byl zdrojem našeho věčného života. Proto při smíšení kněz říká Svátost Kristova Těla a jeho krve ať nám slouží k věčnému životu.  V té chvíli končí trojí vzývání Beránkovo – obětní hostina je připravena.