Homilie o mši sv.- 10. Obětní hostina, průběh

Lit.: Obětní hostina – průběh

a) Přijímání kněze a lidu

b) zpěv k přijímání

c) přijímání pod obojí

d) modlitba po přijímání a díkůčinění

Skončili jsme minulou neděli ve chvíli, kdy obětní hostina je připravena. Jestliže je Eucharistie pokrmem, pak s tím souvisí i požívání. Bylo jistě velmi nesmyslné, když byly slouženy mše, při kterých ke svatému přijímání přistoupilo jen několik věřících. Snad je dobré uložit si někdy půst od Eucharistie, abychom si více uvědomili výjimečnost tohoto pokrmu, aby nám byl vzácnější, ale v takovém případě je lépe se mše vůbec neúčastnit, protože je protismyslné být na hostině a neusednout ke stolu. Takový půst se, samozřejmě, týká jen všedních dní, protože nedělní účast na mši svaté je závazná. Argument o nepřistoupení ke stolu pochopitelně platí i v neděli. V té souvislosti je třeba připomenout, že přistupovat ke stolu Páně může jenom ten, kdo je v milosti posvěcující, tedy po svaté zpovědi.

Vraťme se nyní k liturgii svatého přijímání. Kněz pozvedá hostii nad patenou a slovy Jana Křtitele říká Hle, Beránek Boží, ten, který na sebe vzal hříchy světa. Blahoslaveni, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově. Pak pokleká. Podle úpravy misálu z roku 2002 je možno Tělo Kristovo držet nad pozvednutým kalichem, aby se (snad po vzoru východní církve) dokonaleji zdůraznila jednota Krve a Těla Vykupitelova. Hned na to, společně s lidem, říká kněz Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena. Jsou to pokorná slova věřícího setníka, která Spasitele velmi zaujala (Srov. Mt 8, 1-13). Jsou to vskutku vhodná slova pro bezprostřední přípravu ke svatému přijímání. Církev pouze upravila závěrečná slova a má duše bude uzdravena. Poslední modlitba kněze, ještě než přijme Tělo a Krev Páně, navazuje na modlitbu při smíšení (když se úlomek vpouští do kalicha s Krví), kněz řekne Tělo Kristovo ať mne zachová k životu věčnému a uctivě příjme Tělo Páně. Potom vezme kalich a potichu řekne Krev Kristova ať mne zachová k životu věčnému a přijme Krev Páně. Potom podává Tělo Páně věřícím.

Smyslem přijímání je spojení s Ježíšem. Evangelní inspiraci nalezneme ve 4. kapitole Janova evangelia. Spojením s Kristem jsme k němu přivtěleni a stáváme se tak s ním obětí Otci. V přijímání je vrchol našeho obětování Bohu. Spojením s ním se stáváme tělem Kristovým a vytváříme církev. Tento pokrm nás proměňuje. Jsme proměněni v to, co požíváme – nebo lépe v toho, kterého přijímáme. Přijímáme-li Tělo Kristovo, pak je nutno vědět, že i pod jednou způsobou se přijímá celý a úplný Kristus a co do účinku přijímající není zkrácen o žádnou milost, pokud přijímá pod jednou způsobou. Přesto církev povoluje v určitých situacích podávání pod obojí způsobou, aby plněji vyniklo svátostné znamení Těla a Krve Spasitelovy.

Je základní katolickou pravdou, kterou Církev učí od dob apoštolů, že Náš Pán Ježíš Kristus je skutečně přítomný v Nejsvětější svátosti oltářní: Tělo, Krev, Duše a Božství.

Tridentský koncil dogmaticky definoval, že Náš Pán Ježíš Kristus je přítomný v každé částečce Svátosti oltářní. Koncil neomylně učil:

„Jestliže někdo odmítá, že ve Svátosti oltářní je obsažen celý Kristus v každé částečce a v každé oddělené částečce, ať je stižen klatbou.“

To znamená, že Náš Pán je přítomen i v nejmenším kousku Hostie, i v nejmenším kousíčku, který může spadnout na zem. Proto zbožná úcta, kterou jsme povinováni Svátosti oltářní, vyžaduje, abychom učinili každé preventivní opatření, aby žádná částečka Hostie – byť i ta nejmenší – nemohla být žádným způsobem znesvěcena.

Jako první sv. Tomáš Akvinský učil, že „z úcty ke Svátosti oltářní, nesmí se jí dotknout nic, kromě toho, co je posvěcené.“  Proto, řekl, jsou posvátné nádoby oltářní posvěcené kvůli tomuto posvátnému účelu, ale také knězovy ruce jsou posvěcené, aby se mohly dotýkat Svátosti oltářní. A sv. Tomáš řekl, že se Jí proto nikdo jiný zákonně nemůže dotýkat, aby se zabránilo znesvěcení. (Summa, III, Q.82, čl. 3). Tomáš Akvinský je dodnes vážený a uznávaný teolog. Nemůže se tedy mýlit pouze v této věci!

Tato úcta ke Svátosti oltářní, a dokonce k její nejmenší částečce, byla obsažena v tradiční mši – staré latinské mši, která obsahovala striktní instrukce k této věci:

1. Od chvíle, kdy kněz pronese slova proměňování nad Svatou hostií, drží ukazováček a palec spojeny na obou rukou. Ať už pozdvihuje kalich nebo obrací listy misálu nebo otevírá svatostánek, jeho palec a ukazováček na obou rukou jsou spojeny. Palec a ukazováček se nedotýkají ničeho, kromě Svaté hostie; Dnes je to pouze dobrovolné a je to škoda, protože kdyby lidé viděli s jakou péčí se s Nejsvětější Svátostí zachází, formovalo by to i jejich úctu.
2. Během Svatého přijímání drží ministrant paténu pod bradou těch, kteří přijímají Svátost oltářní tak, aby ani nejmenší částečka nespadla na zem.
3. Po Svatém přijímání kněz očistí paténu do kalicha, takže zůstane-li i ta nejmenší částečka, je sebrána a knězem zkonzumována;
4. Pak si kněz umyje palec a ukazováček nad kalichem vodou, a tato voda je pak zbožně zkonzumována, aby byla jistota, že ani nejmenší částečka Svaté hostie nepodlehne znesvěcení.

Přijímání na ruku je výsměchem Boží pravdě, že Náš Pán je skutečně přítomný v každé částečce eucharistie, je výsměchem svatým předpisům používaným Církví po staletí jako ochrana proti znesvěcení.

Žádná autorita v Církvi, ani ta nejvyšší, nemůže dát dispens katolíkovi od povinnosti zachovávat nezbytnou úctu k Našemu Pánu ve Svátosti oltářní.

Ještě před 40 lety bylo nemyslitelné přijímání na ruku v katolických kostelech. Bylo to považováno za svatokrádež. Ale nyní je toto zneužívání povoleno – náhle se schvaluje to, co Církev po staletí vždy správně zavrhovala.

Nabízí se tady otázka: Může věřit v přítomnost Kristovu ve svaté hostii ten, kdo vymyslel přijímání ve stoje a dokonce do ruky?

K plnému prožití eucharistické slavnosti přispívá i liturgická hudba. Ke svatému přijímání je vhodné zpívat takové písně, které nás svým textem obracejí ke Kristu, proto se v této chvíli nemají hrát písně mariánské. Je někde zavedena i taková praxe, že při svatém přijímání se nezpívá a nehraje, což může mít dva důvody. První – že věřící v tichu prožijí vrcholný okamžik mše svaté a mají tak prostor  k osobnímu díkůčinění. Druhým důvodem může být také touha varhaníkova účastnit se svátostné hostiny. Až ve chvíli, kdy je přijímání věřících ukončeno, může zaznít sloka písně nebo jen tiché interludium, které neruší věřící v tichém rozjímání. Zatím se upravuje oltář. Po hostině je třeba uklidit. Zbylé hostie se ukládají do svatostánku, kalich se umývá. Bývá obvyklé, že toto čištění posvátných nádob se provádí na oltáři, ale liturgické pokyny dovolují, aby se tyto činnosti odbývaly na stolku mimo oltář, buď hned po přijímání, nebo až po mši svaté.

Následuje modlitba po přijímání. Je to modlitba velice stará a obrací se vždy k Otci. Stejně jako kolekta na začátku shrnuje úvodní obřady, tak i závěrečná modlitba po přijímání shrnuje úkony a slova, které utvářely eucharistickou slavnost. Závěrečná modlitba je modlitba prosebná a má dvě části:

- připomíná dar, který jsme ve svátosti přijali, abychom za něj poděkovali.

 - pak je zde prosba, aby nás tento dar proměnil, abychom ho byli hodni.

Modlitba připomíná klíčová slova, která určovala celou slavnost a připravuje na konec. Je adresována k lidem a ohlašuje, že oslava se uzavírá. O tom si řekneme v poslední (jedenácté) části tohoto cyklu promluv o mši svaté, příští neděli.