Homilie O mši sv.- 11. Závěrečné obřady

11: Závěrečné obřady

 a) pozdrav a požehnání lidu

b) slavnostní požehnání

c) propuštění lidu

Minulý týden jsme končili u závěrečné modlitby (post communio), která uzavírá eucharistickou část mše svaté. Po závěrečné modlitbě následují ohlášky. I ty jsou obřadem. Někde se ohlášky konají na začátku mše. Vzhledem k tomu, že věřící by se přede mší sv. měli duchovně usebrat a odpoutat se od „věcí světa“, není to nejvhodnější řešení.

Ohlášky jsou obřad velmi starý, který vychází z toho, že křesťanské společenství není jenom liturgie, ale také bratrské společenství. Je to doba pro bratrské sdílení. Nejprve o tom, co bylo v uplynulém týdnu: nesnáze, nemocní, události, radostné zprávy. Pak také to, co se očekává, co se má stát: schůzky, setkání, doporučení. Ohlášky mohou vypracovat i laici z liturgické skupiny, nebo dávat podněty k jejich tvorbě, ale vždycky mají být vypracovány ve spolupráci s knězem, protože je to sdělení oficiální a kněz nese zodpovědnost za správnost informací. Je dobré v rámci ohlášek uvádět jak dopadly schůzky ohlášené v minulém týdnu. Je vhodné mluvit také o finančních záležitostech farnosti, vždyť se jedná o společné prostředky. A společenství má právo vědět, jak se nakládá s jejich penězi. Ohlášky mají i biblický základ, u Lukáše v 9. kapitole, verš 10. je popisován návrat apoštolů z hlásání evangelia.

Po ohláškách je požehnání. To je obřad, který je starší než křesťanství. V knihách Starého zákona najdeme mnoho zmínek o žehnání. Požehnání je jakési vyvážení vstupního přivítání na začátku mše svaté. Když Bůh Ježíše Krista svůj lid přijal, propouští ho v závěru mše a žehná mu jménem Nejsvětější Trojice. Na začátku je gesto přijetí, na konci gesto uvolnění. Je to proto, že náš Bůh si nikoho nepřisvojuje, dává všem absolutní svobodu.

Toto jednoduché, trinitární požehnání může být při některých slavnostních příležitostech rozvinuto do slavnostního požehnání. Je dobré to v praxi dodržovat. V takovém případě (před trojím žehnáním) jáhen, nebo není-li jáhen, tak sám kněz, vybídne věřící výzvou - Skloňte se před Bohem a přijměte požehnání. Na tuto výzvu je možno reagovat podle svého osobního citu, je možno se sklonit vskutku hluboce (tak, jako se hluboce skláníme při Věřím u slov skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny), nebo (a minimálně to by mělo být) udělat jen úklonu hlavy. Kněz pak se vztaženýma rukama pronáší trojí žehnání, na které lid hlasitě odpovídá Amen. Po třetím Amen je možno se napřímit a přijmout závěrečné požehnání ve jménu Nejsvětější Trojice.

Poslední slova knězova při slavení eucharistické slavnosti jsou propuštění Božího lidu, nebo raději říkejme poslání v pokoji. Dříve kněz na závěr řekl Ite, missa est – Jděte, mše je skončena. Latinské propuštění bylo v různých zemích přeloženo různě, u nás se říká - Jděte ve jménu Páně! Jakkoli je to imperativ, je to výzva zdvořilá. Abychom ji pochopili, je třeba nahlédnout do závěru Matoušova evangelia. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky… Vidíme tedy, že eucharistie + misie a také eucharistie + apoštolát spolu neoddělitelně souvisí.

Je to také poslání v Kristu, nebo lépe s Kristem. To vše, co do nás bylo při eucharistické slavnosti vloženo, to vše máme nyní nést ven, za zdi chrámu, do praktického života svého i všech, se kterými se v běžném životě setkáváme. Bylo by to veliké pokrytectví, kdybychom svůj zbožný život omezili jen do prostor svatyně.

Shromáždění není možno opustit najednou. Zatímco hrají varhany nebo se zpívá, někteří lidé už vycházejí z kostela. Při vycházení bychom v sobě měli ještě nechat doznívat to, co jsme právě prožili a rozhodně to není chvíle, kdy bychom se měli začít hlasitě bavit už o světských věcech. Někde je takový zlozvyk. Až potom před kostelem se lidé zdraví se, setkávají se, vyřizují se pozdravy a vzkazy. Mnoho je lidí, kteří jsou v průběhu týdne sami a teď se setkávají se svými známými a sousedy; mnoho pevných životních svazků vzniklo právě díky těmto náhodným setkáním. Toto finále má velký význam, protože nedělní setkání má také společenský charakter. Tam, kde je k tomu možnost, (v nových kostelech bývá už společenská místnost) bývá po mši svaté podávána farní káva, při které si lidé mohou chvíli posedět a dotvořit to liturgické společenství, které před chvílí opustili. Dost možná, že tato neformální setkání budou časem impulsem k tomu, aby se lidé i v tom liturgickém setkávání naučili sedět pospolu a neusedali každý do své lavice.

Náš cyklus úvah o mši svaté končí. Cílem bylo prohloubit si, případně zopakovat to, co se při mši svaté děje, čeho jsme svědky, co prožíváme. Abychom věděli, že to není jen nějaké společenské setkání lidí, ale že je to chvíle, při které se kolem oltáře setkává celá Církev, Panna Maria, sv. Jan Křtitel, sv. Petr a Pavel a všichni svatí, andělé, mučedníci, ti naši milí, kteří nás předešli na naší životní cestě a jsou již v plném společenství s Bohem i ti, kteří jsou ještě na cestě a zakoušejí očišťování…

Vzpomeňme si také na obřady Veliké noci, když vstupujeme do setmělého chrámu s rozžatými svícemi. Jejich světlo se spojí a vytvoří jediné veliké Světlo Kristovo.  A našim úkolem při každé mši svaté je znovu toto světlo rozsvítit a roznést ho potom do toho našeho světa, který tak často tone v temnotách a který potřebuje prozářit tím Světlem Kristovým, kterým my jsme naplněni účastí na mši svaté. Proto jsme posíláni ve jménu Páně, abychom jeho světlem zářili.

Amen.