Homilie o mší sv. - 7. Eucharistická modlitba II.

07: Eucharistická modlitba II.

a) epikléze k proměnění

b) vyprávění o ustanovení Večeře Páně a obětní úkon

c) anamnéze a obětování Těla a Krve Páně.

Než budeme pokračovat ve výkladu mše sv., řekněme si něco o postavení kněze a lidu.

Od samého začátku se kostely stavěly tak, že byly orientovány - t.j. presbyteriem obráceny k východu (oriens znamená východ). To má svůj význam: na východě vychází slunce - životodárný zdroj světla (a života).

Evangelista Jan v prologu svého evangelia říká:

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.

To bylo na počátku u Boha.

Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.

V něm byl život a život byl světlo lidí.

To světlo ve tmě svítí a tma jej nepohltila.

Od Boha byl poslán člověk jménem Jan.

Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho.

Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.

Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.

            Ježíš Kristus je pro nás tím světlem, které každý den, ve vznešeném stereotypu, vychází na východě. Proto se odedávna křesťané při modlitbě obraceli k východu, stejně tak i kněz, aby jako pastýř vedl své svěřené vstříc přicházejícímu Kristu. Kněz byl obrácen k východu a tak i ke svatostánku, ve kterém tajemným způsobem přebývá Bůh.

            Teprve před padesáti lety se z tehdy nepochopitelných důvodů kněží obrátili k lidem. Dnes už víme, že to bylo v důsledku nesprávné interpretace II. vatikánského koncilu. V žádném dokumentu nenajdeme zmínku o tom, že by se kněz měl obrátit k lidem.

            Svatý Otec Benedikt XVI. ve své knize Duch liturgie tento úkaz rozebírá a také nachází řešení.. Tam, kde už jsou vybudované kamenné oltáře (podle nové terminologie STOLY, aby se zdůraznil rozměr hostiny a potlačila se oběť) , zavádí kříž, který stojí před knězem na oltáři a tak se Kristus znovu stává tím středem, ke kterému jsou všichni přítomní obráceni.. Upozorňuje také na nešvar, že kříž se odsunul na stranu s argumentem, že by na kněze nebylo vidět. Doslova tam říká:  “Je snad kněz více než Kristus? Tento nešvar se musí co nejdříve napravit”.

            Když procházíte dnešními kostely, tak vidíte, že mnozí kněží už si to vzali k srdci a ten kříž na oltáři mají.

            Tolik jen krátce k liturgickému prostoru a nyní pokračujme ve výkladu mše sv., kde jsme skončili výkladem preface a voláním Svatý, Svatý, Svatý...

Na toto volání navazuje kněz a říká Vpravdě jsi svatý... Tím jen potvrzuje, co víme, že Boží svatost nás provází dnes a denně, ve všem, co nás obklopuje, ve všem přírodním dění, v každém našem činu. Skrze svou svatost Bůh zahrnuje svět svou milostí. Mluvíme-li o svatosti, vyznáváme tím také to, že přesto, že se nám maximálně přiblížil, když se vtělil se ve svého Syna, si Bůh zachovává svou velikost a tajemství. Kněz tuto modlitbu pronáší s rukama rozepjatýma, což evokuje představu ukřižovaného Krista. Tato přípravná modlitba obětování a chval pak přechází v modlitbu vzývání. Vzývání Božího Ducha se nazývá epikleze. Kněz vztahuje ruce nad eucharistické živly a vzývá Ducha svatého, aby posvětil dary chleba a vína, aby se Kristus uprostřed nás zpřítomnil ve svém Těle a Krvi. Předkládaný pokrm skrze Ducha svatého na sebe bere tělo, aby Ježíšovo obětování, jeho jediná a jednou provždy a za všechny lidi dovršená oběť, se neustále obnovovala v církvi a pro toto zde shromážděné společenství. V té chvíli kněz jménem všech prosí, aby se přichystaná oběť stala tělem a krví našeho Pána, Ježíše Krista, neboť on sám nám přikázal slavit toto tajemství.

            Příprava na zpřítomnění vykupitelské oběti Kristovy je dokončena.Nastává veliké ticho, všichni klečí. Jen kněz, který bude konsekrovat,  u oltáře stojí. Jeho funkce mu pro tuto chvíli propůjčuje tuto výsadu. Je tím také vyjádřeno jeho ztotožnění s Vykupitelem při tomto Božském úkonu. Při proměňování zastupuje kněz přímo Ježíše Krista, Vykupitele lidstva. Kněz v té chvíli propůjčuje Kristu svá ústa a své ruce, zastupuje Krista, jedná z moci Kristem mu dané. Božská slova, která v tu chvíli kněz vyslovuje proměňují obětní chléb a víno v Tělo a Krev Kristovu, jeho vykupitelská oběť se v té chvíli obnovuje. Tato chvíle věrně napodobuje to, co se událo při poslední večeři. Nejdříve formou vyprávění tohoto  posvátného děje kněz uvádí všechny přítomné doprostřed děje a doprovází to příslušnými úkony. Když dospěje ke konsekračním slovům, nechává skrze svou osobu jednat samotného Vykupitele a vyslovuje konsekrační slova v první osobě, v přímém zastoupení Krista. Obětní dary se promění v oběť Tělo a Krve Kristovu. Tento liturgický úkon věrně napodobuje, zpřítomňuje a obnovuje vše to, co se událo při poslední večeři, jak to popsali evangelisté (Mt 26, 26-28; Mk 14, 22-24; Lk 22, 19-20) i sv. Pavel (1 Kor 11, 23-25).

            Tento výjimečný a vrcholný okamžik nezpodobňuje pouze proměnu obětních živlů v Tělo a Krev Spasitelovu, ale podle podání církevních otců v tomto úkonu nacházíme také Kristovo svátostné obětování nebo tajemné zničení. Dvojí, oddělenou konsekrací předvádí se Kristus ve svátostných způsobách jako na kříži umírající, tajemně obětovaný a zabitý. Na kříži se náš Spasitel za nás obětoval ve vlastní, viditelné podobě a skutečně prolil svou krev, aby za nás dal dokonalé zadostiučinění. Při mši svaté stačí tajemné, svátostné obětování. Na oltáři není Kristus ve vlastní podobě ale v podobě svátostné. Jestliže při poslední večeři ve večeřadle Ježíš předjímal velkopáteční události, pak už tam to tajemné, svátostné obětování vykonal. Proto můžeme tvrdit, že i při mši je tajemné a svátostné obětování dostačující. Na kříži se Spasitel obětoval krvavě, ve mši svaté se obětuje nekrvavě. Na kříži se obětoval sám, ve mši svaté tak činí skrze službu kněze. Na kříži se obětoval ve vlastní podobě ve které byl schopen zemřít, ve mši svaté se obětuje pod způsobami chleba a vína ve stavu oslaveném. Na kříži bylo podáno dokonalé dostiučinění, ve mši svaté se nám ovoce tohoto vykoupení přivlastňuje. Oběť na kříži se stala jednou, mešní oběť bude přinášena až do konce světa. Kalvarská oběť byla obětí naprostou, oběť mešní se vztahuje k ní.

Dvojí konsekrace je nejsvětějším liturgickým úkonem. Ke konsekraci patří pozdvihování. Ihned po konsekračních slovech kněz pozdvihuje svatou hostii a stejně tak i kalich s nejsvětější Krví. Poté padá na koleno aby pozdravil Spasitele, který v té chvíli sestoupil na oltář. Pozdvihuje obětní dary proto, aby věřící mohli uvidět oběť spásy a aby se jí mohli poklonit. Hlavním účelem pozdvihování je bohopocta a klanění. Celebrant se při pozdvihování uctivě a usebraně dívá na oběť vykoupení. Stejně tak i věřící se mají zbožně podívat na konsekrovanou hostii a kalich a mají se při tom modlit nějakou krátkou ale vroucí modlitbu.

            Obětní úkon je dokončen, skončila tajemná obnova oběti na kříži, eucharistická oběť je dokonána. Ale stejně jako byl tento vrcholný okamžik v první části liturgie připravován, tak i nyní je po konsekraci dále rozvíjen do plnosti svého obsahu. Konsekrační slova končí ...to konejte na mou památku. Proto vznikla další část eucharistické modlitby, které říkáme anamnese. Vysloví se tajemství víry a dále se rozvíjí myšlenka, že to, co Kristus učinil jednou provždy, koná dál i dnes pro nás. Od této chvíle přebývá s námi na oltáři, vydává se pro naši spásu a my, skrze svou víru, se tohoto spasení také účastníme. Opět je svoláván svatý Duch, aby nás sjednotil, abychom byli jedno tělo a jedna duše v Kristu, našem Pánu. Působením Ducha se máme i my také stát obětí úplnou a ustavičnou. Nejenže máme (a chceme) být přítomni oběti našeho Vykupitele ale máme se naučit obětovat také sami sebe.