Homilie o mši sv. - 8. Eucharistická modlitba III.

 08: Eucharistická modlitba III.

a) epikléze k přijímání

b) přímluvy: o společenství se svatými, prosba za živé a zemřelé

c) závěrečná doxologie

Ve všech východních liturgiích se po konsekraci k anamnézi a k prosbě o přijetí oběti připojuje ještě jedna modlitba (epikléze), ve které je Svatý Duch vzýván, aby Eucharistii posvětil a aby Tělo a Krev Kristova byla pro všechny věřící zdrojem hojného užitku. Zbytek této epikléze se uchoval i v naší liturgii, když prosíme, aby církev byla Duchem Svatým zapojena do oběti Spasitelovy a do jeho společenství s Otcem.

Kromě přímluv na začátku liturgie (Pane, smiluj se…) a přímluv za obecné potřeby (které teprve budou), je i v kánonu vyhrazeno místo pro přímluvné modlitby, protože je to místo, ve kterém je možno modlitbu kánonu (který je jinak neměnný) aktualizovat pro konkrétní událost, ke které se liturgie vztahuje. Úmysly, za které prosíme v rámci kánonu (dříve memento), mají na rozdíl od obecných přímluv konkrétnější charakter. Je možno vložit jméno světce toho dne, nebo prosby pro některé zvláštní události jako je svěcení panen, skládání doživotních řeholních slibů nebo svěcení kostela. Při křtu se vkládá prosba za nově pokřtěné.

V této chvíli se spojujeme s celou církví. Obracíme se k církvi svatých, ke všem těm svědkům, kteří nás už předešli, abychom dostali dědictví s tvými vyvolenými: s nejsvětější Pannou a Bohorodičkou Marií, se svatým Josefem, jejím snoubencem, s tvými apoštoly a slavnými mučedníky a se všemi svatými… Oni jsou skutečným obrazem Kristova zmrtvýchvstání. V první eucharistické modlitbě jsou vyjmenováni první papežové a římští mučedníci. Obracíme se v té chvíli také k církvi živých, když říkáme: Pamatuj na svou církev putující po této zemi. Je to modlitba za hříšníky s předpokladem, že se týká všech lidí dobré vůle, tedy všech lidí, nejen křesťanů, protože Boží spása je určena pro všechny lidi dobré vůle. Konečně se také obracíme k církvi zemřelých, tedy k těm, kteří již prošli branou smrti a o kterých nemáme jistotu, že již dosáhli plného společenství s Bohem. Zde si máme uvědomit, že naše křesťanství není ohraničeno jen obzorem tohoto světa, ale že tím, když prožíváme Kristovu smrt v Eucharistii, že se tak přibližujeme také těm, kteří nás už opustili.

Na tomto místě si můžeme připomenout, že v první eucharistické modlitbě je prosba za živé hned na začátku po prosbě o přijetí darů. Pamatuj, Bože, na své služebníky a služebnice, které ti dnes připomínáme. Do chvíle ticha, kterou v té chvíli kněz udělá, můžeme vkládat jména těch, na které chceme při mši sv. myslet. Prosby za zemřelé jsou v první eucharistické modlitbě v závěru kánonu, před druhou modlitbou za svaté. Pamatuj, Bože, na své služebníky a služebnice, kteří nás předešli se znamením víry… Opět následuje chvíle ticha, ve které myslíme na své zemřelé. Přímluvné modlitby se uzavírají prosbou, aby je Bůh skrze svého Syna přijal.

Kánon se pak uzavírá velkolepým, slavnostním závěrem obětní části mše svaté. Kněz mírně pozvedne Tělo a Krev Kristovu a říká Skrze něho a s ním a v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože Otče všemohoucí, v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků. Toto veliké finále obětních mešních modliteb je chvalořečení trojjediného Boha, a tím se uzavírá nejsvětější část eucharistické oběti. Skrze něho je oslavován Boží majestát, protože Kristus jako bohočlověk je současně mesiášským veleknězem a lidským prostředníkem. S ním, protože je božskou osobou odlišnou od Otce a Ducha svatého. A v něm protože je s Otcem a Duchem svatým jeden Bůh. Až do 13. stol. bylo v tomto místě jediné mešní pozdvihování, kterým obětní část vyvrcholila, a pozdvihování bylo mnohem slavnostnější. Od doby, kdy bylo zavedeno pozdvihování bezprostředně po proměnění, je toto menší pozdvihování závěrem kánonu. Věřící hlasitě odpovídají Amen a tak se připojují ke knězi, který na místě Kristově se mysticky spojil s Otcem. Je to v té chvíli projev souhlasu se vším, co se událo na mystické Golgotě oltáře, ale i touha, aby se splnilo vše to, oč celebrant prosil.