Homilie o mši sv. - 5. Eucharistická bohoslužba - příprava darů

Eucharistická bohoslužba – příprava darů

a) smysl vrcholu mše sv.: oběť se připravuje, koná, přijímá

b) příprava darů

Skončila bohoslužba slova a tím je uzavřena příprava všech přítomných na vyvrcholení eucharistické slavnosti. Všimněme si při této příležitosti, že o mši sv. říkáme, že  slavíme Eucharistii. Jestli opravdu slavíme, musíme se té chvíle také aktivně účastnit. A to je při slavení mše svaté velmi důležité. Jedním z úkonů, který předpokládá aktivní účast všech zúčastněných je příprava darů. Neměli bychom to vnímat jenom jako přípravu oltáře pro další dění, protože předkládání (darování) darů někomu, koho mám rád, komu jsem zavázán a tímto darem mu chci prokázat svou vděčnost, to je přece mnohem více, než jen organizační úkon. Přesto, že jsme se již dostali do druhé poloviny eucharistické slavnosti, ještě stále se připravujeme na prožití vrcholu našeho společného setkání.

K oltáři se přinášejí dary. Už od nejstarších dob bylo zvykem, že věřící přinášeli k oltáři různé dary, hlavně chléb a víno. Často se také přinášely různé plody úrody, které sloužily k podpoře chudých. Část chlebů byla požehnána a na konci bohoslužby rozdělována těm, kteří nepřistupovali ke sv. přijímání. Později tyto požehnané chleby (eulogie) byly posílány i nepřítomným na znamení církevního společenství. Tento zvyk se dodnes udržel u našich bratří východního obřadu, u nás to povoleno není. Po 11. století se začal zvyk přinášení obětin vytrácet, protože poměry se změnily a církev ze svých majetků si mohla sama uhrazovat bohoslužebné výdaje a dokonce zbývalo i na podporu chudých. Nejdéle se udrželo přinášení obětních darů (svící) při bohoslužbách za zemřelé. (Tento zvyk se dochoval dodnes, mnohé pohřební služby stále zahrnují do nákladů pohřbu svíci, kterou pak předávají v kostele při pohřbu.)

II. vatikánský koncil opět obnovil možnost, aby věřící přinášeli k oltáři své dary, obvykle je to chléb a víno s vodou, tedy živly, které budou užity při oběti mše sv.

V mnoha kostelech je už dnes zaveden zvyk, že každý, kdo se chystá přistoupit k přijetí andělského pokrmu – Eucharistie, položí při svém příchodu do kostela svou hostii na misku, která je připravena obvykle někde ve středu kostela. V té chvíli by s tím nepatrným kouskem nekvašeného chleba (jak malý dar v tu chvíli Bohu dáváme!) měl na obětní misku být položen také mešní úmysl, se kterým dnes do kostela člověk přichází (pokud ovšem nepatří k těm, kteří říkají, že  se dnes taky přijdou podívat.) Tuto naplněnou misku pak (po skončení bohoslužby slova) někdo uchopí a odnese ji k oltáři. Jak veliký náklad v tu chvíli nese! Je na ní tolik darů, kolik osob za chvíli přistoupí ke svaté hostině. A kolik proseb, bolestí, stesků, bezvýchodných lidských situací, ale snad i díků, chval a radostného sdílení, v tu chvíli ten člověk nese na svých rukou, aby je předal  Pánu! Přinášet obětní dary není tedy organizační úkon, to je čest!

Přinesené dary přejímá kněz a nese je k oltáři. Následuje obětování, při kterém kněz připraví dary chleba a vína tak, že je tichou modlitbou vyjme ze světského užívání a Bohu zasvětí proto, aby tyto lidmi vyrobené obětiny proměnil v pravou spásonosnou oběť. Toto předběžné zasvěcování a obětování není nezbytně nutné. Je ale patřičné, protože i Ježíš při poslední večeři  vzal chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům. Toto žehnání a díkůčinění bylo přípravou na vlastní proměnění. Předběžné posvěcení eucharistických materií je potřebné také proto, že způsoby chleba a vína zůstávají i po jejich proměnění. Děkovná modlitba je opodstatněná také proto, že za několik okamžiků následuje nejvýznamnější úkon, který byl kdy pro spásu lidstva vykonán. A protože obětování úzce souvisí s proměňováním, nevztahuje se pouze k živlům chleba a vína ale také k Tělu a Krvi Páně, které proměněním nastoupí na místo podstaty chleba a vína.

Nejprve se obětuje hostie. Kněz pozvedne paténu s hostií a potichu říká: Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali chléb, který ti přinášíme. Je to plod země a plod lidské práce a stane se nám chlebem věčného života. Pokud se nezpívá, říká tuto modlitbu nahlas a lid pak odpovíPožehnaný jsi, Bože, navěky. Kněz obětuje podle příkazu sv. Pavla (Žid 7, 27) nejprve za své hříchy, urážky a nedbalosti, kterých i přes jeho vznešenou funkci se nedokáže vyvarovat. Pak za všechny přítomné, ale i za všechny věřící živé i zesnulé, protože plody mše sv. se týkají všech zmíněných. Pro všechny přítomné mši sv., kteří se zbožně mše sv. účastní, plyne z toho zvláštní užitek, neb v té chvíli přinášejí oběť společně s knězem a jsou tedy spoluobětujícími. Po obětování kněz hostii položí na oltář.

Následuje obětování kalicha. Nejprve kněz nalévá víno a přimíchává k němu několik kapek vody a při tom potichu říká. Jako se tato voda spojuje s vínem, tak ať jsme spojením s božstvím věčného Slova, spojeného s naším lidstvím. Víno se směšuje s vodou podle všeobecného církevního zvyku. I Ježíš to udělal při poslední večeři podle tehdejších zvyklostí.

Další důvod pro smíšení je symbolický. Smíšení vína s vodou připomíná krev a vodu, která vytryskla ze Spasitelova probodeného boku. Voda symbolizuje zvláště křest a krev nejsvětější Eucharistii.

Církevní otcové našli spojnici mezi otevřením Vykupitelova boku a stvořením první ženy. Stejně jako první žena vyšla i Církev z boku nového Adama.

Dále smíšení eucharistických živlů znamená také spojení Krista s věřícími. Podle Zjevení označují vody lidi a národy. Tak jako voda neustále plyne a mizí, tak mizí národ za národem, pokolení za pokolením. Víno pro svou ušlechtilost a léčivou a posilující moc označuje Spasitele, který sám sebe učinil našim lékem. Svatým přijímáním se udržujeme ve spojení s Kristem a máme tak účast na božské přirozenosti.

A konečně smíšení vína a vody znamená spojení božské a lidské přirozenosti v osobě Ježíše Krista, které je základem pro naše spojení s Bohem.

Po smíšení vína s vodou kněz pozvedne kalich a potichu říká Požehnaný jsi,Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali víno, které ti přinášíme. Je to plod révy a plod lidské práce a stane se nám nápojem duchovním. Pokud se nezpívá, říká tuto modlitbu nahlas a lid pak odpoví Požehnaný jsi, Bože, navěky. Potom se kněz skloní a tichou biblickou modlitbou spojuje oběť svou i věřících s obnovenou obětí Kristovou. Toto spojení, naznačené spojením vody a vína, nyní vyslovuje v pokorné a zkroušené prosbě S duší pokornou a srdcem zkroušeným prosím, Bože, abys nás přijal: ať se dnes před tebou staneme obětí, která se ti zalíbí. Je to modlitba, která je převzata z knihy Daniel a modlil se ji Azariáš v ohnivé peci. Celebrant  při této modlitbě klade sepnuté ruce na oltář a pokorně se sklání a projevuje tak ponížení, které musí pociťovat každý, kdo stojí před svrchovaným Bohem. Slovy této modlitby prosíme, aby nás i naše oběť byla Bohem přijata. Tak, jako se zlato čistí plamenem v tavícím kelímku, nechť i nás Bůh očisťuje životními útrapami. Srdcem pokorným a zkroušeným Bůh nikdy nezhrdá ale milostivě přijímá. A v tomto duchu se máme účastnit mše svaté a spojovat se s obětí, která je zpřítomňována na oltářním obětišti.

Potom si kněz myje ruce.  Úcta k tajemstvím, která prožíváme při slavení eucharistické slavnosti vyžaduje, aby kněz k oltáři přistupoval s rukama čistýma. Ruce kněze, zejména ukazováčky a palce,  jsou již při kněžském svěcení pomazány svatým olejem, který jim propůjčuje svátostný charakter, podobně jako mešním nádobám, které přicházejí do styku s nejsvětějším Tělem Kristovým. Je tedy vhodné, aby tyto ruce byly při mši sv. fyzicky neposkvrněné. Proto je předepsáno jejich omytí. Jako mnoho jiných mešních úkonů i omývání rukou je úkon symbolický, který znázorňuje touhu být dokonale čistým nejen fyzicky ale i mravně. To také vyjadřuje modlitba, kterou kněz při tom říká: Smyj ze mne, Bože, mou nepravost a očisť mne od hříchu. Je to prosba o dokonalou čistotu, kterou kněz, jako zástupce Kristův, v té chvíli potřebuje při zpřítomňování Kristovy vykupitelské oběti.

Pak se kněz obrací k lidu s výzvou Modleme se, aby Bůh přijal oběť své církve. Misál však uvádí ještě jednu možnost: Modlete se, bratři a sestry, aby se má i vaše oběť zalíbila Bohu, otci všemohoucímu. Tato verze je správnější, protože je jednak překladem Orate fratres  z tradiční katolické liturgie a také pravdivěji vystihuje skutečnost, že Boží lid v tu chvíli spoluobětuje - obětuje také sám sebe. Přesto většina kněží, užívá modlitbu citovanou jako první. A lid na tuto odpovídá  Ať ji přijme ke své slávě a spáse světa. Je to vroucná výzva, protože se blíží chvíle, kdy se plocha oltáře promění v mystickou Kalvárii. Je to výzva, ze které vyplývá, že oběť je společná. Přináší ji kněz ale celá církev, všichni přítomní mají na oběti účast vyplývající z jejich všeobecného kněžství.

Pokud sledujete dění v Církvi, tak jste možná zaznamenali, že Kardinál Robert Sarah, současný prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, ve svém nedávném pojednání navrhuje, aby při obětování byly opět užívány texty z tradiční katolické liturgie, protože dokonaleji vystihují skutečnost obětování.

Následuje modlitba nad dary, ve které znovu a naposled prosíme, aby dary, které předkládáme, byly Bohem přijaty. Tím končí obětování a chléb a víno, které věřící před chvílí přinesli, jsou vyňaty ze světského užívání a připraveny k tomu, aby se staly předměty toho nejvznešenějšího úkonu, který na této zemi může být uskutečněn. Budou proměněny v Tělo a Krev Nejsvětějšího Spasitele.