Homilie O mši sv. - 3. Bohoslužba slova I.

Bohoslužba slova I.

a) Bůh odpovídá na slovo lidu svým slovem: čtení, epištola, evangelium (prorok, apoštol Kristus)

b) responzoriální žalm

c) homilie Církve

V předchozích dvou úvahách jsme viděli, jak nás vstupní obřady připravily ke slavení mše svaté. Je třeba, abychom „vytvořili tělo“. Máme na paměti Janovu větu „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, To Slovo byl Bůh.“ (J 1,1).  A dále: „A Slovo se stalo tělem…“ (J 1,14). Nestačí tedy, aby církev jenom utvořila tělo, ale je třeba, aby to bylo „tělo Slova“ a aby toto tělo nakonec bylo vydáno. To je důležité, aby eucharistická slavnost byla úplná. Jak tedy má Boží slovo vzít na sebe tělo ve slavení eucharistie? K tomu nás vede a připravuje bohoslužba slova. Je třeba setkat se nějakým způsobem s tím Bohem, který se už dříve zjevil v našich dějinách. Bez tohoto setkávání by nebylo možno žít a realizovat život podle evangelia. Proto jsou nám prostírány dva stoly, stůl Slova a stůl Chleba, který se stane Tělem. ¿Jaké je to Slovo, které k nám mluví Bůh? Aby jej člověk mohl s užitkem přijmout, musí to být slovo mluvené. A obraťme tuto poslední větu jinak: Slovo, které k nám promlouvá Bůh, musí být člověkem přijato, aby z něj člověk měl užitek. Je to slovo očekávané i neočekávané. Slovo, které přijímáme s radostí i s nevolí. Radostně i neradostně. Jeho splnění je někdy snadné a někdy velmi náročné. Tak to musí být, protože pokud bychom od Boha chtěli slyšet jen to, co chceme slyšet, znamenalo by to, že nechceme být jeho učedníky. Někdy jsme vedeni velmi jemně a citlivě. Jindy Boží slovo zazní jako hlas hromu. Připomeňme si, co uslyšel Petr, když nechtěl slyšet nic o kříži: „Pryč ode mne, Satane!“  A při čtení evangelia nacházíme mnoho takových míst, která nám kladou otázky, která nás postrčí v jednání nebo rozhodnutí, která nám mohou z gruntu změnit život. Jsou tu slova „tvrdá k slyšení“, ale vždy jsou zde proto, aby nám otevřela cestu a abychom i my dokázali říci: „Ke komu bychom šli, Pane? Ty máš slova věčného života.“  Abychom si dokázali uvědomit, že: „Žádný člověk dosud nemluvil jako tento!“

Průběh bohoslužby slova je uspořádán tak, aby zisk byl co největší. Proto je zde střídání mezi nasloucháním slovu a jeho dozníváním v mysli, či jeho dotvořování vlastními odpověďmi, které nás aktivizují. Protože Boží slovo je zdrojem pro tvůrčí život ale nikoli slovo magické, které by působilo jako kouzlo. Vždy je třeba spoluúčasti člověka.

K tomu je dobré si říci, že, aby společenství věřících mohlo Boží slovo uslyšet, musí mu být to slovo sděleno. To je úkolem lektorů, zpěváků i kněze. Každá četba je již interpretací. Prudký a úsečný hlas bude vnímán jinak než hlas měkký a jímavý. Jinak sdělí myšlenky sv. Pavla hlas mužský a jinak hlas ženský. Je třeba vyrovnat se s tím, že liturgická četba má být osobní a současně zcela odosobněná. Čteme text, který je náš, ale nám nepatří. Musí se vyloučit jakýkoliv pathos nebo teatrálnost. Lektor musí mít od textu vždy patřičný odstup, nesmí však „zazdít“ skutečnost, že tato slova promlouvají do naší přítomnosti. Rozhodně by neměl do textu vkládat své vlastní emoce, protože to už by jaksi druhotně komentoval to, co nám zde říká Bůh. A to není úkolem lektora.

Bohoslužba slova musí mít určitý rytmus. Nikde není řečeno, že vše musí jít v rychlém sledu za sebou, jako když bičem práská. Jednotlivé myšlenky musí mít dost času na doznění. Jednotlivé události se nemají překrývat. Pokud zní např. kolekta, společná sjednocující modlitba, musí ji všichni hluboce vnímat. Neměl by tedy při ní lektor putovat kostelem, protože v takové chvíli rozptyluje sebe i ostatní (a máme se sjednocovat). Nebojme se té chvíle ticha, vždyť v něm doznívá tak důležitá modlitba. Nebo - pokud se modlíme přímluvy, neměl by ministrant připravovat oltář, atp.

Tady bych vložil ještě jednu myšlenku. Už jsem mluvil o tom, že ve světě, vlivem liberální teologie dochází k poklesu víry a tím také k utlumenému vnímání posvátna a eucharistické úcty. Všimněte si, jak se to projevuje – jen málo lektorů při vstupu do posvátného prostoru presbyteria pokleká před svatostánkem. Tím se z bohoslužby stává jen sled úkonů, které je třeba vykonat. Z Bohoslužby se nám vytrácí Bůh, ze svatyně se stává společenská místnost. To se projevuje třeba i tím, že po propuštění lidu na konci mše všichni vstanou, jako když skončí kino a okamžitě začnou brebentit nebo dokonce hlasitě pokřikovat. Bývalo obvyklé, že po skončení mše ještě mnozí chvíli setrvali na svých místech a nechali v sobě doznít tu událost, kterou právě prožili. Konali díkůčinění.

 Po čtení epištoly se vkládá zpěv žalmu. Je to chvíle k meditaci a nezapomínejme, že i ten žalm je Boží slovo, které je obvykle zvoleno tak, aby myšlenkově navazovalo na ostatní liturgické texty. Abychom jej dokonaleji vnímali, prokládá se zpěv odpovědí lidu, která obsahuje některou podstatnou  myšlenku přednášeného žalmu. Žalm má být vždycky, pokud je to možné, zpíván.

Po žalmu následuje čtení evangelia. Už jsme si všimli, že na důležité okamžiky liturgie se vždycky nějak připravujeme. I zde předchází zpěv, který nás má disponovat ke slyšení vrcholu bohoslužby slova – evangelia. Před evangeliem se má zpívat Alelujový verš. V našich krajích (na Moravě) se tento zpěv často vynechává a místo něj se zpívá sloka písně. Není to zakázané, ale liturgicky méně vhodné, protože texty některých písní nejsou příliš vhodné k přípravě na slyšení evangelia. V evangeliu k nám promlouvá Pán Ježíš, proto při čtení stojíme.

Výše již bylo řečeno, že Boží slovo musí být člověkem přijato. Toto přijetí nám usnadňuje homilie, která následuje po vyslechnutí evangelia. Je to aktualizace přečteného slova, kterou společenství přednáší nejčastěji kněz, který vede bohoslužbu. Oprávnění přednášet homilii (kromě biskupa, což je samozřejmé) má také jáhen, protože on už je nositelem kněžského svěcení prvního stupně. Není dovoleno, aby kázání přednášel laik, kromě výjimečných případů, kdy  kněz (snad z dočasných zdravotních důvodů) dá některému členu shromáždění přečíst vlastní kázání. Kázání má být vždy reflexí přečteného Božího slova na dobu, či situaci, do které promlouvá. V neděli je promluva závazná, ve všední dny být nemusí. Je však chvályhodné ji nevynechávat.

Bohoslužba slova není objevem křesťanství, ale je to dědictví po našich starších bratrech a převzali jsme ji z liturgie židovské synagogy. V době Ježíšově se v synagoze četly knihy Zákona a Proroci, o velikonocích se zpíval Hallel (Halleluja je oslavný zpěv na Hospodina. Jsou to žalmy 111 – 117, které se zpívaly mezi jídlem a velký Hallel – žalm 135. Volání Halleluja vychází ze slov hallelu Jahveh, což značí - chvalte Jahve, Hospodina).

Po promluvě se bohoslužba slova uzavírá vyznáním víry a modlitbou věřících, o tom však bude úvaha následující neděle.