Homilie O mši sv. - 2. Vstupní obřady II.

Vstupní obřady II.

a) Pane smiluj se

b) Sláva

c) Vstupní modlitba

            Minulou neděli jsme začali vyprávění o mši svaté a začali jsme vstupními obřady. Sjednocení lidu vstupním zpěvem, příchod kněze s asistencí, úvodní pozdrav a úkon kajícnosti. Tam jsme skončili.

Po kajícím úkonu následuje volání „Pane, smiluj se“ (Kyrie eleison). Není to pokračování kajícího úkonu, ale prosebná litanie. Jsou to nedotvořené přímluvy. Liturgická praxe často tyto dva úkony spojovala, my však bychom měli umět rozlišit prosbu o milosrdenství Páně od prosebné modlitby, aby se nehromadily zdvojené prosby. Tato starobylá litaniová modlitba je vzata z Písma svatého. (Žalm 4, 6, 9, 50, 122;, Mt 9,27; 15,22; 20,30; Mk 10,47.) V obřadech římské liturgie toto zvolání bylo devětkrát, v obřadech po reformě II. vatikánského koncilu bylo zredukováno a volá se třikrát (výjimkou je však Olejníkovo ordinárium, kde zůstalo 9 zvolání). Je to jediná řecká modlitba v mešní liturgii. Vyslovujeme ji s atickou výslovností: Kyrie ele-ison, ne tedy elejson nebo eleéson, protože řečtina nezná dvojhlásku ei. Původně řecká modlitba se pro svou oblíbenost dostala i do západní, latinské liturgie. (Označením latinská hovoříme i o liturgii, kterou slavíme dnes běžně v národním jazyku, ale latinský jazyk tím v bohoslužebném životě církve nebyl zrušen.) Všimněme si také, že kromě této řecké modlitby se v latinské liturgii užívá i několik slov hebrejských (amen, aleluja, hosana, Sabaoth) takže v bohoslužebné liturgii jsou tak zastoupeny všechny jazyky, kterými byl napsán nápis na Ježíšově kříži, nápis; který hlásá jeho královskou důstojnost.

Opakováním prosby Pane, smiluj se, vyjadřujeme svou úpěnlivost a pokoru, protože jen tento postoj je vhodným úvodem k mešním modlitbám, na které se ve vstupních obřadech připravujeme. Je to také vhodná příprava na chvalozpěv Sláva na výsostech, který následuje při slavení svátků a slavností. Voláním „Pane, smiluj se“, vyznáváme svou absolutní závislost na Božím milosrdenství; prosíme tím, aby Bůh přijal naše chvály.

            Po prosbě o milosrdenství následuje obvykle chvalozpěv Sláva - Gloria in excelsis Deo. Tento zpěv patří jistě k těm nejvelebnějším bohoslužebným hymnům. Je to vítězná píseň vykoupení. Někdy se tomuto hymnu říká také zpěv andělský, protože začíná slovy, která zpívali andělé nad jesličkami v Betlémě. // Je to tedy triumfální, programová zvěst vykoupení, protože narozením Ježíše – Vykupitele -začíná obnova Boží slávy na zemi a návrat pokoje k celému lidstvu. To je zvěst, která se obnovou vykupitelské oběti u oltáře znovu a znovu naplňuje. Také se tomuto chvalozpěvu říká velká doxologie (oslavný chvalozpěv, od řeckého έ δοξή - sláva), protože rozvíjí základní doxologii Sláva Otci i Synu i Duchu svatému… (Ne Bohu Otci…!) Stejně jako Kyrie vztahuje se Gloria k Nejsvětější Trojici a proto se v první části obrací k Otci, ve druhé k Synu a v závěru k Duchu svatému. Všechna naše slova jsou pak dalším rozvíjením slov andělů. Navazujeme na ně velebným chvalořečením „Chválíme tě. Velebíme tě. Klaníme se ti…“  Je to radostné díkůčinění, kterým se radujeme nad nekonečnými dokonalostmi, které jsou v Bohu od věčnosti a které On na nás projevil (a dále projevuje), když přišla hodina času. Všechna dosud projevovaná chvála se obrací k první Božské osobě, kterou oslovujeme: „Pane a Bože, nebeský králi, Bože Otče všemohoucí.“  Ve druhé části se obracíme k Božímu Synu - Vykupiteli. Všimněme si, že z jásavého, oslavného chvalozpěvu přecházíme do pokorného a prosebného vzývání,  …Pane a Bože, Beránku Boží, Synu Otce. Ty, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi …vyslyš naše prosby… smiluj se nad námi. Neboť ty jediný jsi svatý, ty jediný jsi Pán, ty jediný jsi svrchovaný, Ježíši Kriste…“ S jakou úctou vyslovujeme ty nejhlubší pravdy a pojmenování našeho Spasitele! Hluboce prožíváme to, že po jásavém díkůvzdání a chvalořečení, ve kterém ještě více vynikla Boží krása, si o to více uvědomujeme celou svou lidskou bídu, hříšnost a potřebu co nejvíce přilnout k Vykupiteli a proto zakončujeme oslavným trinitárním závěrem, ve kterém velebíme Krista, „se svatým Duchem ve slávě Boha Otce.“

              Následuje vstupní modlitba. Je to chvíle, kdy kněz podruhé zasahuje do vstupních obřadů a shrnuje nejen úmysly věřících ale i je samotné, aby se stali údy jednoho těla. Říká se té modlitbě také kolekta (od latinského kolligere, tj.  shromažďovat, spojovat to, co je rozptýlené). Je to vlastně hlavní mešní modlitba. Je to modlitba prosebná a kněz v ní za celou církev přednáší Pánu prosbu o udělení těch milostí, které se pojí k té které slavnosti nebo části liturgického roku. Po výzvě „Modlete se“ následuje chvíle ticha, která sloučí všem přítomným k usebrání a která dává příležitost v duchu vyslovit soukromé mešní úmysly, které budou připojeny a zahrnuty do modlitby, kterou pak hlasitě (i naším jménem) vysloví kněz. Je to chvíle, kdy se společenství definitivně sjednocuje, shromažďuje před Pánem.

Kolekta se skládá většinou ze dvou částí. V první zaznívá poukaz na tajemství nebo událost, kterou oslavujeme; nebo připomíná nějakou výlučnou vlastnost světce, jehož památku právě vzpomínáme. Je zde formulován důvod, proč právě toho dne o tu či onu milost prosíme. Druhá část tlumočí vlastní prosbu. V kolektách převládá prosebný ráz, ale obsahuje i prvky chvalořečení a díkůčinění. Vstupní modlitba, v sobě má dvě funkce: Za prvé uzavřít to, co se konalo doposud, tedy společné shromáždění v tajemství Krista. Za druhé pak kolekta otevírá to, co bude následovat – naslouchání Božímu slovu, které je zaznamenáno v knihách Písma.

            Po zaznění vstupní modlitby jsme už plně sjednoceni, usebráni a připraveni k usednutí ke společnému stolu Písma a Eucharistie. Věřící potom na závěr vstupní modlitby odpovídají „Amen“ což znamená  „Staň se“.  Do tohoto slova by měla být vložena všechna naše touha po jejím vyslyšení. Toto liturgické zvolání zaznívá už dvacet století při každé mši svaté. Sv. Justin ve 2. století řekl: „Je to slovo, které vyslovovali mučedníci v katakombách, žalářích, na popravištích. Jako by ještě bylo oroseno jejich krví, jako by bylo provoněno kadidlem jejich lásky.“  Sv. Justýn také říká, že tímto slovem odpovídal při liturgii všechen lid. Podle svatého Jeronýma toto slovo znělo v chrámech jako hukot hromu.

 Tak tímto jsme ukončili vstupní obřady a příští neděli budeme hovořit o bohoslužbě slova.